Lovec od řeky Drakon

“A já vam povídám, měl šest stop a zuby jak vlkodlak. Ser Owain neměl šanci, když před nim utíkal a kvičel u toho jak podsvinče,” uchechtnul se starý Toben na korbílkem piva, který mu snažně podsunul jeden z mladších posluchačů.

Byl večer, po práci a byl čas na zábavu. A takovýhle podzimní večer, když se mlha válela kolem řeky a svíjela se v chuchvalcích kolem doků a v přístavních uličkách, scházeli se lidé U rezavé kotvy a nechávali si vyprávět, jak se starý Toben potkal s Lovcem.

Každé další povídání byl vyšší a vyšší, jeho luk po třetím korbelu měl tělo z mladého doubku a strašlivý vrah obrostl srstí jak vlkodlak z Brecilianského lesa. Jedno ale bylo jasné - dokud se procházel ulicemi, prostý lid byl chráněn od útlaku bohatých a mocných. Jakoby nestačilo, co se dělo v Odluce; lidé mizeli ze svých domovů a nikdo po nich nepátral.

Královna Anora jakoby neviděla, co se s jejím lidem děje a Loghain, ten zpropadený krvežíznivec, měl starosti jen se svou válkou.

Lovec od řeky Drakon tu byl pro lidi i nelidi stejně. A každému šlechtici, který vztáhl ruku na nevinného nebo slabšího, měřil stejně jako tomu předchozímu. Spodina Denerimu si už zvykla na groteskní pohled, který se jim nad ránem nabídl - tu někdo pověšený jak vysoká, tu chycený v oku jako zajíc, tu samý šíp, až vypadal jak ježek.

Nikdo v noci neotevřel dveře, když někdo volal o pomoc a pokoušel se dobouchat na samotného Tvůrce o milost a ochranu.

“Však jim to patřilo, holomkům mizernejm.” Toben si mocně přihnul piva a otřel si ústa hřbetem ruky. “Jeden vedle druhýho byli zkažený jabka. Však byli po právu potrestaný za to, že se vozili po malejch lidech.”

V hospodě se rozhostilo ticho, to jak zvenku ozvaly se kroky a občasné cinknutí zbroje. Společně s mlhou a chladným vzduchem od řeky vstoupil do hospody muž v bílém plášti s vyšitým gryfem a rozhlédl se po místnosti.

Všechny pohledy se stočily na něj, než usedl k jednomu z prázdných stolů a kývl jim na pozdrav.

“A co se stalo s Lovcem potom, dědo?” vyhrklo jedno z mladých děvčat o poznání hlasitěji, než chtělo. Poplašeně se zajíklo a skočilo pohledem po Šedém, který ale věnoval pozornost dokumentům, který rozbalil na stole.

Toben pokýval hlavou a podíval se na dno korbelu. “Nu to víš,” řekl s očima zastřenýma vzpomínkami. “Přišla Pátá Nákaza a vzala si hromadu lidí z města i jeho okolí. Třeba si vzala i Lovce,” řekl ponuře. “Tvůrce ví, že by ho zase občas bylo třeba.”

Jeden z mladíků se zvedl a zalovil v mošničce u pasu. Třímaje v pěsti zmuchlaný pergamen s pečetí hlídky z Císařské cesty. “Todlecto musí bejt von,” vyhrkl horlivě a hrdě všem svůj nález ukázal - ze sloupku stržený plakátek o hledaných zločincích.

Toben zamžoural a ušklíbl se.

“Bah - Trest a Pomsta? To sou ňáký orlaiský cimprlíchové,” odtušil a moudře pokýval hlavou. “Kdepak, Lovec vod Řeky měl jinej štýl.

Však von se třeba ještě někdy vobjeví, až bude potřeba. Hele, mladej, jsem tu jak ryba na suchu, nalej mi eště….”