Ples v Orlais | Dao Larp

O plese Valmonta Dumara, ukradených špercích, alespoň dvou vraždách a protančených střevících

Zlacený kočár na nesmyslně vysokých kolech (jak to ostatně bylo tenhle rok v módě) kodrcal ulicemi Halamshiralu jako splašený. A jak by ne, když na kozlíku se jako hadrová panenka klátil mrtvý vozka ve směšně nafouklé tyrkysové livreji se záplavou krajek, nyní zdobených jak rubíny rudými kapkami krve. Vedle něj, s nohou přes nohu, seděla štíhlá elfka ve smaragdových šatech nízce střižených podle poslední módy, v klíně docela obyčejný plátěný vak naditý k prasknutí, a řídila koně uličkami pryč.

Za jejími zády se sbíhali vojáci, které přivolali do letního sídla vikomta Dumara, aby vyšetřili neslavnou nehodu jistého barona de Sorbiac, ztracené šperky, mrtvou komtesu a pár docela prošoupaných pánských střevíců.

Byl to divný ples, kde se, jako ostatně všude, hrála Hra; ale tady doslova na ostří nože. Valmont Dumar se postaral, aby se na jeho ples nezapomnělo - ledu objednal z Empris du Leon tolik, že by mohl konkurovat plesům v Zimním paláci. A najatí sochaři pilně vyřezávali zubatá ostří a děsivé trny na ledových sochách tak rychle, jak jim to jen zkřehlé a promrzlé prsty dovolovaly.

Každý, kdo něco znamenal, se měl přijít podívat - odění do šatů zdobených kalenou ocelí, ušlechtilým vulkanickým zlatem, lazuritem nebo veridiem. Ti opravdu movití se ježili tenkými čepelkami ze zlata, které byly dobré na okrasu, ale sotva by někomu ublížily.

Téma bylo prosté - Smrtící známosti. Dumarovi to přišlo třeskutě vtipné a sotva si dělal hlavu z toho, že někteří zlí jazykové si za jeho zády šeptají, jaký má příšerný vkus. Teprve nedávno se stal vikomtem, po tragickém úmrtí jeho milovaného otce a ještě tragičtějších nehodách jeho starších bratří - on a jeho velmi dekorativní choť si trochu těch oslav zasloužili.

Mělo se tančit a pít od soumraku do úsvitu. Na třech velkých pódiích se v produkci předháněly smyčcové kvartety, slavní bardi, žongléři a polykači nožů, v zahradách plných smyslných zákoutí se vlnily ladné elfí tanečnice oděné do vkusně řasených hedvábů lehkých jak pírko a tenounkých jak pavučina. Ti náročnějí se mohli bavit ve vzrostlém bludišti, které pobízelo k tajným dostaveníčkům a skandálním schůzkám ve dvou. Nebo ve třech - i více, veřejně by jistě nikdo nesoudil.

O půlnoci byl uchystaný velkolepý ohňostroj a očekávalo se, že se možná objeví i hosté, jejichž jména by vikomtův ples zdobila lépe, než masivní démanty hrdlo baronky de Chapuis.

V tom veselém mumraji dobře oděné smetánky si někdo sotva všiml štíhlého elfího děvčete, které se proplétalo davem, koketní úsměv skrytý za jednoduchou kočičí maskou z obsidiánu a rubínů, a v tajné kapse s flakónkem jedu, který měl brzy dorazit ke svému majiteli.

Jak bylo snadné střelit pohledem sem a tam, zamávat řasami a ladnou ručkou přivolat jednoho z lokajů v tyrkysovém livreji, kteří patřili do domácnosti de Sorbiac. Tiché slůvko zašeptané těsně u ucha, lehký dotyk na ušním lalůčku a - och! - To byl omyl, pane, to jsem ale nešika! Hned vám z těch kalhot pomohu!

Cesta do srdce muže obvykle vedla mezi jeho třetím a čtvrtým žebrem, ale na těchhle plesech dost často vedla přes stažené kalhoty, smyslný úsměv a slib slatí a pořádných neřestí. Lokaj mohl být rád, že ho jenom svlékla z livreje a zamkla ve skříni.

Oděv rychle přehodila přes zeď a trhla hlavou nahoru v krátkém ostrém gestu: “Máš volno, čiň se!” zasykla, zatímco její kumpán se s hekáním sunul vzhůru cihlu po cihle a vztekle po ní koulel očima.

“Proč tu špinavou práci dělám já, Veri?” odsekl vztekle.

“Protože já jsem hezčí, abys věděl. A ten livrej má tvoji velikost i barvu.” Vypláza na něj jazyk, nadzvihla si šaty a rychlými, tanečními kroky spěchala pryč, aby je spolu nikdo neviděl.

Falešný sluha tam jistě nebyl jen jeden. A jedu se tam rozlévalo také víc, než jen jedna číše, kterou na stříbrném podnose úslužně držel hezký mladík v trochu hůře padnoucím tyrkysovém livreji. Svému pánu de Sorbiac byl vždy k službám, hotov dolévat víno a úslužně nabízet pohár - Tu máte, můj pane! Ach jistě, můj pane! Tu je víno, můj pane!

A po kapkách trávil rozjařeného barona, který s postupujícím večerem pod maskou víc a víc brunátněl, až měl barvu jak šaty madame La Rouge, motal se kolem a nebezpečně se nahýbal z balkonů, aby viděl na rej barevných masek, které mu před očima vířily jako sněhové vločky.

Šeptalo se, že milý baron de Sorbiac měl nějakou špínu, které se ani za rozumný peníz či službu nechtěl vzdát. Že vyslechl něco, co neměl, a nikomu to nesvěřil, ani papíru. Vpravdě bylo záhadou, jak baron de Sorbiac přežil do věku dvakrát pětadvaceti let vzhledem k tomu, že ve slavných vodách orlaiské Hry se pohyboval s grácií qunarijského křižníku.

A jak žil a hrál Hru, tak také zemřel.

Mladá komtesa Sennova se dušovala, že plul vzduchem jako opulentní, brunátný koráb v záplavě hedvábí, a jeho brokátový pláštík za ním vlál jako větrem nadutá okrově žlutá vlajka.

Někdo jiný by pak přísahal, že když dopadl, ještě jednou se odrazil - a tak se kus jeho zubu octl v čísi křišťálové sklínce.

Buď jak buď, de Sorbiacův plavný skok z balkónu mezi exoticky vyhlížející rivainské tanečnice způsobil strašlivý poprask. A mezi mnohými také pohoršení, protože si to nebohý baron mohl nechat až po ohňostroji, nebo alespoň po vystoupení provazochodců. Sama baronova žena se nechala slyšet, že její choť byl sobec za života i ve smrti.

Zatímco na Slunečném nádvoří se rozhořčený dav značně rozladěných hostí podivoval nad plavným skokem barona de Sorbiac, který jim jistě zkazil na několik dalších chvil jinak roztomilý ples, ve dvoraně o dvě patra výše se mihl stín, za kterým jak pera cizokrajného ptáka šustila zelené hedvábná vlečka.

Nebyl to úplně ten způsob upoutání mozornosti, který by si drobná zlodějka vybrala, ale její druh měl svůj způsob práce a ona ho nijak nekomentovala. Přeci je, byla zvyklá, že muži v tomhle oboru používají - inu - robustnější taktiky.

Otevřeným oknem se protáhla na úzkou římsu a krokem zkušeného provazochodce zamířila k nedalekému balkonu, jenž vedl do ložnice jednoho z Dumarových hostí, jistého markýze d’Alyons. Markýz byl znám svým vytříbeným vkusem v ženách, vínu, drahých špercích a psech. Co se o něm ovšem nevědělo, byl jeho velmi úzký přátelský vztah s vikomtem Dumarem, se kterým za svých divočejších let - jsa oba původně třetí synové s mizivými šancemi na titul a dědictví - nevynechali jednu příležitost k pijatice, souboji nebo návštěvě bordelu.

Nebylo to zdaleka jediné tajemství, které ti dva mezi sebou měli. Markýz d´Alyons přibyl na slavnost také se svým písařem a právníkem, aby podepsali listiny, které měly spočívat v jeho trezoru, a on je mohl odvézt do svého letního sídla v Jeanforet a už je nikdy nikdo nespatřil.

Stačilo se jen dostat do trezoru - který ale byl dokořán a ona se dívala na záda v parádním brokátovém kabátci; pravda, trochu démodé, ale pořád slušivě padnoucím. Už už se natahovala po ukryté dýce, ale zvědavost zvítězila, a tak si jen odkašlala a čekala na reakci.

Věren orlaiskému vychování, muž se otočil, široký úsměv pod maskou s pávem - ne nepodobnou té její. Krásnou, umně zpracovanou - leč ne rodovou či dědičnou maskou. V ruce jak sklínku s jiškřivým vínem držel masivní démantový náhrdelník a druhý, jen z rubínů a safírů, mu čouhal z kapsy kalhot.

“Spletl jste si pokoj?” zašveholila. Střelila pohledem po dvou masivních fereldenských mabari, kteří spali s hlavami v misce s masem. Chytré, nebyl to amatér.

“A vy dveře.” Nebyla to otázka, pronesl to nerušeně, jakoby se nechumelilo.

Štíhlým prstem ukázala na šperky v jeho ruce a ušklíbla se: “Tohle není vaše.”

Pokrčil rameny a bezostyšně si nacpal náhrdelník za klopu kabátce. “Omlouvám se, mon chéri, ale byl jsem tu první.”

Teď bylo na ní, aby nenuceně pokrčila rameny a úspornými krůčky opsala půlkruh kolem něj. Zvážila dobře situaci, sjela ho pohledem od bot po ramena a zpátky, ušklíbla se a pohodila hlavou. Než se přetahovat, ať si ten zlodějíček nechá, pro co si přišel. “Šperky vám nechám, když mi necháte listiny,” zavrněla a naklonila hlavu v očekávání odpovědi. Udělal to samé - sjel ji pohledem a na vtěřinku v jeho očích zahlédla, jak počítá.

Díky Tvůrci - došel ke stejnému závěru a úsměv jí oplatil. Opatrně vyndal kožený tubus a natáhl ruku jejím směrem, pohyby pomalé a klidné, aby v ní nevyvolal žádné obavy. Učinila to samé a dala si maximální snahu, aby se nepohnula rychleji, než chtěla.

“Merci. Budu muset udělat hluk, aby pronásledovali vás, a já mohla prchnout,” oznámila mu skoro lítostivě a on ze sebe vyrazil krátké zasmání. Potřásl hlavou a v hluboké úkloně smekl klobouk.

“Bez řádného útěku by to nebyla zábava, n'est-ce pas?”

Protáhl se kolem ní a vyhoupl se přes balkónové zábradlí tak lehce, jakoby to dělal každý den. Ještě ho zahlédla, jak proklouzl v oblouku o patro níže, než začala ječet o zlodějích, jak když ji na nože berou.

Místnost opustila tajnými dveřmi, o kterých samozřejmě d´Alyons neměl tušení, jinak by v tom pokoji nezůstával, ani by tam nenechal své cennosti. Ve spěchu ještě zaslepila všechny špehýrky a zamířila ke stájím.

Vše šlo podle plánu.

Za malou chvíli někdo najde lokaje zavřeného ve skříni. A malé překvapení v podobě otrávené komtesy de Briaurd, kterou nechala v knihovně poté, co ji ta protivná ženská osočila, že neumí nalévat víno a měli by ji zmrskat.

Ne, že by byla urážlivá, ale ta ženská si to rozhodně zasloužila. Byla si jista, že ji nikdo neviděl, za to ona viděla několik zajímavých dostaveníček, která si zapsala do paměti na později.

Teď uháněla pryč, aby se vyhnula zvědavým očím a dupotu okovaných bot, které podle zvuku mířily právě za komtesou.

A co s tím měly společného ty protančené pánské střevíce, které se našly kousek od těla madame de Briaurd? Byly nějak důležité?

Ale ba že!

To jenom jistý lord Jader měl dostaveníčko se svým milencem, a než stihli oba utéct se staženými kalhotami, aby nemuseli nic vysvětlovat, nechali po sobě pár starých páchnoucích střevíců.

Vždyť i ptáci na střeše si povídají, že lord Jader má zvláštní choutky, nechá na sebe pokřikovat a ze všeho nejraději je, když mu jeho mladý milenec rozkazuje, aby jako hodný chlapec aportoval smradlavé škrpály.